Ve tmě

Ve tmě

Zajímalo mě, jaké by to bylo strávit několik dní ve tmě. K pobytu byla určena zatemněná chatka účelně zařízená. Vstup byl do chodby, kde bylo sociální zařízení a sprcha s umyvadlem a zároveň s dveřmi do skromně zařízenou ložnicí. V pokoji byla postel a věšák y na zdi, kam jsem si rozvěsila oblečení i ručník. Poté jsem zhasla a ponořila se do tmy.

Prvních pár hodin uběhlo rychle. Odpočívala jsem po dlouhé cestě. K obědu mi přinesli jídlo, zaťukali na dveře chodby, abych se mohla přemístit do ložnice. Každý den jsem dostala nabídku k rozhovoru, ale mě vyhovovalo být v klidu a tichu. Poslouchala jsem zvuky nějakého hmyzu jak si hloubí chodbičky v dřevěných stěnách mého dočasného domova. Zvuky toho chroustání mi prostoupily hluboko do hlavy, a dál, jakoby do středu mé bytosti a vzbuzovaly ve mě strach. Jakoby se ten brouk prodíral mými útrobami...

Abych se uklidnila, začala jsem meditovat. Po chvíli jsem si uvědomila, že jako obvykle mám zavřené oči , abych nebyla rušena okolím a lépe se uvnitřnila... Ale teď jsem obklopená tmou, takže mohu oči otevřít. A pomalu jsem je otevřela. K mému překvapení jsem uviděla světlo. Bylo jemné zlatožluté a pronikalo tmou jako světlo svíček... Ale odkud vyzařuje? Nejdříve mě napadlo, že jsem omylem zapnula nějakou lampu. Otočila jsem se ve snaze zdroj světla najít, ale světlo se jakoby se točilo za mnou, nebo se mnou... ?

Při pobytu ve tmě se vnímání i myšlení zpomalí , čas se skoro zastaví. A tak mi čas trvalo než jsem pochopila, že to nádherné světlo září ze mě, z mého srdce. Při meditaci, modlitbě či láskyplných momentech, při západu slunce nebo východu Luny máme srdce otevřená a z nich září světlo lásky, naší podstaty, naší životní síly. Jsme úchvatné duchovní bytosti, VŠICHNI, a měli bychom si to uvědomovat každý den.